pondělí 28. května 2012

Kvadriatlon plný vítězství, piva i kůry stromů


Jelikož mám zítra dvě zkoušky a samou prokrastinací už nevím, do čeho jinýho ještě píchnout, napadla mě hříšná myšlenka zkusit dát literárně dohromady, co se vlastně všechno událo toho svátečního 8. května 2012, kdy jsem měl tu čest reprezentovat klacky.cz na Kvadriatlonu. Celé to začalo tím, že mi někdy v dubnu volal Myro. Ten mi však většinou volá jen když je v blízkosti nějaká kvalitní kalba, proto jsem to s radostí vzal, avšak tentokrát z něj vypadlo, že nemá s kým jet onen Kvadriatlon a začal mě přemlouvat. Zpočátku jsem se bránil  typickejma kecama, že nemám nic natrénováno a že ho budu zdržovat a tak, ale nakonec jsem řek, že si to ještě promyslím. Myro však telefonát ukončil konstatováním, že když už nic, tak aspoň dobře zakalíme, což mě nakonec zlomilo a já nakonec kývnul. Toto konstatování se nakonec ukázalo jako velmi přesné.

Protože jsem nechtěl dělat ostudu, začal jsem trochu točit a 14. dubna jsme s Terezií obsadili na survivalu Císař krásné třetí místo, které bylo následně kontumačně změněno na čtvrté. Také byl v plánu pražský  marathon hned týden po Kvadriatlonu, který jsem chtěl dát pod 3 hodiny. Začal jsem teda trochu běhat, ale pak se do toho vpletly zas nějaký city a bylo po trénování, takže zase spíš jen procházky a večírky. Každopádně téměř denní (noční) výstupy na Strahov a bikové (lowcost) výlety do Jihlavy nakonec přinesly nějaké to ovoce a já mohl s klukama v úterý brzo ráno vyrazit směr Říčany. Původní sestava posádky měla být Fujda+Pápn a Myro+Já, ale jelikož musel Štěpán fáborkovat marathon, byl nakonec draftován Hynek Urban alias Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech, ke kterému jsme se nakonec všichni i s kolama naskládali do auta a okolo 8 ráno dorazili do Říčan. Jelikož to byl můj první ročník, tak mě celkem překvapilo jak hodně tam bylo lidí. O první vzrušení se ještě před závodem postarala paní, která nás nejdříve poprosila, jestli ji nemůžeme uvolnit místo na parkování, načež asi za 10 vteřin už couvalo prázdné! auto s otevřenými dvěřmi přímo na Mirkovo kolo, aby kousek před plotem rodinného domku do něj skočil odvážný hrdina a zatáhnul ručku. Myro trefně poznamenal, že už konečně chápe přísloví „žena za volantem – auto bez řidiče“.


No nakonec jsme se převlíkli, zkušeně a prozíravě jsme si uřezali PETku na vylévaní vody z lodě a přesunuli se na start, kde nakonec bylo 93 dvojic, což je úžasný číslo. Závod začal hromadným startem a první disciplínou byl orientační scorelauf. Naše taktika byla vyrazit na opačnou stranu než všichni ostatní, abychom nikoho netáhli a nečekali na kleště. Taktiku jsme splnili do puntíku a celý OB jsme bez větších chyb (kromě obíhání celého koupaliště v cíli) šli sami a do cíle dorazili v čase 28:51 na třetím místě se ztrátou lehce přes minutu na první klacky. Přezuli jsme tretry, sedli na kola a vyrazli stíhat první dva týmy. Jeli jsme dobře, náladu nám však asi hned po pěti minutách zkazili hodně nabušení bikeři, kteří evidentně jeli úplně jinou ligu a v pohodě nás docvakli. Nicméně jsme se toho snažili využít a přilepili jsme se na ně jako klíšťata. Dojeli nás v tu nejlepší dobu, protože před námi byly hodně nekonečný rovinky, kluci dokonce i střídali, takže tempo bylo dost rychlý. Já jen periferně čuměl na Mirkův zadní plášť a čekal, kdy přijde smrt. Asi po 10 minutách však přišlo lesní stoupání a pokud bychom to s nima drželi dál, záchranka by mě odvážela mnohem dříve. Avšak díky týhle jednostranný spolupráci nás kluci přivezli na záda dvou prvních týmů a my byli v kontaktu s čelem, a to se pak závodí úplně jinak. Bikeři nám teda poodjeli a mě se začlo jet docela dobře a tak jsme se zkusili trhnout od zbylých dvou klackových týmů, což se nám nakonec podařilo a do Týnce jsme přijeli na 2. místě se ztrátou dvou a půl minuty na první bikery a náskokem tří minut na třetí klacky „D“. Po Myrově zkušenosti z Trilogie nám však bylo jasný, že celý závod rozhodne až loď, proto jsme do kánoe nasedali s patřičným respektem. Navíc, když jsme naposledy s outdoorem sjížděli tento úsek, cvaknul jsem se čtyřikrát, obava tedy byla na místě. Sázava po deštích celkem tekla a barvičkou spíš připomínala septik nežli řeku – no prostě cvaknout bych se v tom bahně nechtěl. 

No nic, vyrazili jsme a v dáli viděli první dvojci. První jez v Týnci byl celkem v pohodě, trochu nám nateklo, ale jinak žádný problémy, což mě docela uklidnilo. Druhý jez v Podělusech jsme taky zmákli a hlavně se projevila Mirkova zkušenost ohledně PETky, protože jsme celkem nabrali. Ztráta na první byla vesměs stabilní a ani třetí klacky se viditelně nepřibližovali. Třetí jez v Kaňově se musel naštestí povinně přenášet, za což jsem byl velmi rád. Pak následovali peřejky, průběžný vylévaní a my už pomalu počítali, že kdybychom takle dojeli, tak že první kluky předběhnem na krosu, tudíž byla strategie jet hlavně opatrně a nepotápět se nikde. Vyšší moc však zasáhla a na čtvrtém, lesním jezu se odehrál klíčový okamžik, kdy jsme kluky viděli, jak  do něj najíždějí, ale pak už jsme je neviděli vyjíždět... Já posranej strachy jsem říkal, že určitě přenášíme, že se určitě cvakli. Tak jsme to radši zleva přenesli a v tom vidíme kluky pod jezem jak se snaží jejich ponorku dostat na břeh, navíc ještě ztratili pádlo, takže jsem byl rád za naše přenášení. Tak jsme jim aspoň vylovili flašku a poprvé v závodě jsme byli na čele, což se v mojí pofidérní závodní kariéře nestává zas tak často, a tak jsem si to náležitě užíval. Klacky za náma se celkem přiblížili, protože ten jez projeli, ale radši jsme chtěli bojovat na běhu než ukončit závod někde pod jezem bez pádla, na což měl Myro stále živé vzpomínky. Na řadu přišel předposlední jez v Kamenným přívozu, na kterém jsme měli fakt štestí. Najeli jsme tam hodně na pankáče a uprostřed jezu se zastavili mezi šutrama a já už věděl, že je konec. Naštěstí Myro zaseknul pádlo mezi šutry, vyrovnal loď a po fackách od šutrů ze všech stran jsme se zázrakem dostali pod jez. Nabrali jsme teda asi barel vody, ale projeli jsme a já měl s PETkou zábavu na dalších 10 minut. Kluci už byli nadohled za náma, ale zbýval už jen poslední jez v Žampachu, kterej jsme teda projeli taky dost hrubým stylem, ale podařilo se a před námi už byly jen peřejky a tvrdý pádlování do Pikovic. Měl jsem toho už celkem dost, ale za pokřiku LVÍ-SÍLA do rytmu pádlování a zmatených pohledů ostatních vodáků jsme se dostali do Pikovic na prvním místě. Já plnej endorfinů jsem si nedal ani žádnej banán, jen kelímek vody, což mě na krosu pak hodně mrzelo. Vyrazili jsme tedy vstříc posledním osmi kilometrům zpět podél Sázavy do Kamennýho přívozu, kde byl cíl. Kluci z klacků přijeli asi minutu a půl po nás, takže ještě nebylo vyhráno. První kilometry byly celkem dobrý, pěkně nám to odsejpalo, ale já se pak začal celkem dost trápit, jaksi mi došla energie a ani netrénováno jsem neměl úplně podle představ a tak ty poslední čtyři kilometry jsem už běžel jen lví silou vůle. Na vyhlídce jsem potkal Zuzku Weissovou, po které jsem žadonil trochu cukru, dala mi však jen sušenky Oreo – otoč, olízni, omlékuj! Strčil jsem je teda do huby, ale nemoh sem je vůbec spolknout a nakonec pak ani vyplivnout, začal sem teda ještě víc dusit, ale nakonec jsem je vyflusal a modlil se, ať už jsme v tom podělaným Přívoze. Myro mě nakonec dostatečně povzbudil a já sebral poslední zbytky sil a společně jsme doběhli do cíle na prvním místě v čase 3h 53 min. K mému překvapení byl náš čas na běhu nejrychlejší o 3 minuty, což mě potěšilo. Na druhým místě doběhli v čase 3h 57 min Ondra s Tomášem a kousek za nimi na třetím místě Fujda s Hynkem – totální triumf klacků byl tedy završen! Já se v cíli teda trochu složil, přeci jenom už to není co to bývalo, ale závody to byly skvělý – dobrá atmosféra, dobrá organizace a pěkná trať, navíc počasí taky přálo, takže ideálně strávené úterní dopoledne. Navíc jsem měl radost, že jsem po dlouhý době zas něco vyhrál, prostě parádní nálada, která se rázem úměrně zvyšovala hašením všudypřítomné žízně pivem. Převlíkli jsme se, dali stejk a jelikož přibíhali další a další závodníci a fronta na pivo byla čím dál tím delší, vyrazili jsme do vedlejší hospody k mostu, kde jsme si u piva užívali sluníčka a kvalitního výkonu.


Jelikož vyhlášení bylo až nějak kolem 17 hodiny, stihli jsme na oslavu našeho úspěchu vypít asi osm piv, přičemž posledním jsme si vítězně ťukli pod bednou. Vyhráli jsme krásnej putovní pohár (kterej jsme tušíc průser radši hned někomu dali do úschovy), velkej koláč, krásnou medaili a sedlo od kola. Ceny to byly pěkný, akorát teď zpětně bych ocenil spíš tu helmu na kolo, co dostávala kategorie před námi. Až do této chvíle to bylo všechno skvělý, horší bylo, že auto jsme měli stále v Říčanech a ty byly pořád 30 kilometrů od cíle. Takže jsem se musel neochotně převlíknout zpět do sportovního a spolu s klukama sednout na kolo a vyrazit na poslední etapu do Říčan. Trochu se mi motala hlava, ale myslel jsem si, že to rozjedu cestou, obzvlášť když až do Těptína to bylo pěkně do kopce. Ty piva mě fakt nakopli a na kopci jsem musel ještě chvilku počkat na ostatní. To jsem bohužel netušil, že to bylo minimálně na pár týdnů naposledy, kdy jsem si vyjel kopec na kole. Z Těptína jsme to valili pěkně z kopce do Kamenice, přejeli přes Dvorský rybník a v první pravotočivé zatáčce se ukázalo, že mé reakce nebyly bohužel nejpohotovější. Jeli jsme asi dvacítkou, já byl schovanej za Myrem a čuměl nějak jinam, když v tom on zatočil do prava, já si toho všim pozdě a už nestačil zatočit. Projel jsem zatáčku vesměs rovně, spad s kolem z nějakýho mostku do příkopu, kde se mi zapíchlo a já letěl hlavou přímo proti stromu, o který jsem se taky zastavil. Od týhle chvíle si toho moc nepamatuju, jen ránu jako prase a pak už jen zmatenost. Helma byla úplně na rozsekaná a mě dost bolel krk a prej jsem taky mluvil hodně z cesty, což byl taky důvod, že mě hned volali sanitku. Měl jsem neuvěřitelný štěstí, protože to byla rána jako svině, navíc přímo hlavou. Ale věděl jsem, že můžu hejbat rukama i nohama, což mě uklidňovalo, že to snad nebude nic vážnýho. Kluci mezitím jeli pro auto, aby mě pak mohli naložit kolo a Myro mě položil na dvorek nějaký restaurace, kde se čekalo na sanitku. Ta přijela celkem rychle, narvali mě do vakuovýho lehátka, dali nákrčník, kapačku a rychle zjistili, že jsem ožralej jako prase, jelikož jsem pořád říkal, že jsem úplně v pohodě a že hlavně musí houkat. Myro mi dal igelitku se zbytky mý helmy a svůj mobil, abych pak moh zavolat, do jaký nemocnice mě vezou. 


V sanitce to bylo celkem peklo, protože jsem potřeboval strašně čůrat a navíc se mi dělalo hrozně špatně. Ale houkala, takže dobrý. Jinak si toho moc nepamatuju. Nakonec mě odvezli na traumatologii do Motola a já hodně rychle poznal místa, kde jsme navštěvovali Žábu, která bohužel neměla tolik štěstí co já a rychle jsem si uvědomil, jakej jsem debil a že to mohlo všechno dopadnout mnohem hůř. Ty vyšetření byly pekelný, protože můj močák už fakt přetejkal a já žadonil o možnost jít na záchod, ale v úvahu připadal jen bažant, což jsem odmít a tak jsem trpěl dál. Ještě si pamatuju, že při vyšetření ultrazvukem vnitřních orgánů jsem se ptal, jestli to bude holčička nebo chlapeček, čímž už jsem ty doktory začal trochu srát. Pak mě naštěstí chvíli nechali na lehátku bez dozoru, tak jsem dal kapačku do zubů a skočil jsem si konečně na malou. Mezitím ještě přivezli jednoho sraženýho cyklistu, tak jsem měl parťáka – ten byl však ještě víc mimo než já a nakonec skončil skoro celej v sádře, ale aspoň jsme jezdili na lehátkách spolu a závodili, naštěstí jsem měl rychlejšího voziče.


Mezitím už na mě kluci čekali na parkovišti, ale jelikož se doktorům nezdál z rentgenu C5 krční obratel, musel jsem na CT, a tak jeli domů, protože to bylo ještě na dlouho. No asi po 4 hodinách vyšetření vyšlo najevo, že ten C5 je pravděpodobně lehce naprasklej + ještě na TH1 je malá traumatická změna a do toho ještě otřes mozku jako prase, takže žádná hitparáda, ale v rámci možností to byl skvělej výsledek. Jelikož se blížila půlnoc a přes tu kapačku už jsem celkem vystřízlivěl, tak na mě dopadla únava a začlo mě to tam už celkem nebavit. 


Dostal jsem nakonec nějakou tu zprávu a potom, co jsem se zeptal, jestli můžu v neděli běžet maraton mě radši zas odvezli na chodbu. Volal jsem Myrovi, ať už pro mě přijede, že chci pryč. Ten to však nebral, jelikož už doma usnul. Tak jsem si vyndal kapačku hodil ji do tašky šel v klackách, smradlavým triku, tretrách a s límcem na bus. Stihnul jsem poslední a na Florenci jsem se mu konečně dovolal a Myro slíbil, že mi všechny věci a kolo doveze před barák. Nakonec jsme se tam nějak kolem půlnoci potkali a já si moh konečně po náročným dnu trochu odpočinout, jelikož hned druhej den jsem měl prezentaci, pohovor na americký ambasádě a večer ještě test. Chtěl bych ještě jednou všem klackům poděkovat za skvělý závody a po dnešní poměrně příznivý zprávě z neurologie se budu těšit časem na dalších. Ještě jednou díky! 

Závěrem snad už jen dodat, že člověk občas potřebuje i trochu toho štěstíčka... 




Žádné komentáře:

Okomentovat